Jak vandráci na Spartu přišli (Sparta - Chelsea 0:1)

A je to za námi. Zápas, na který se každý fanoušek Sparty od prosince těšil, skončil pro nás smolnou prohrou 0:1. Těsně před Vánocemi jsme od bývalých čutálistů dostali Ježíška v podobě londýnské Chelsea. Nadšená z losu jsem nebyla, přála jsem si radši hrát s nějakým slabším týmem, ale s vidinou na postup. Nadšení ostatních mě však pohltilo natolik, že i já jsem se začala těšit.

Měla jsem možnost nakouknout trošku pod pokličku fanouškovských příprav a musím říct, že mě nikdy nenapadlo, kolik je zařizování a starostí s takovým zápasem. Všechno muselo být pořádně naplánováno, abychom ukázali, že jsme ti top fans v republice. Na zápas byla v plánu dvě velká chorea, kterým byl věnován poslední víkend před zápasem. Zatímco menší skupina fans malovala obrovské choreo v teple tělocvičny, větší skupina připravovala prezentaci na protilehlé. Měla jsem možnost vidět výsledek z tělocvičny mezi prvními a musím říct, že jsem tím byla uchvácena. Pro mne jedna z nejlepších maleb, které jsem na Spartě viděla. Ne-li nejlepší. Obrazec, tvořící se na protilehlé, nebyl také vůbec jednoduchý a po několika hodinách práce se nám letopočet 1893 začal rýsovat. Pár lidí ještě přidělávalo vlajky z barevných odpadkových pytlů a kreslili transparenty na podporu hráčů, které bohužel úklidová četa považovala za odpad a ze stadionu to odklidila.

Dokončovací práce byly v plánu ve čtvrtek. Na sraz přišlo něco kolem 60 lidí, myslela jsem, že nám půjde práce od ruky, ale bylo to náročnější. Nejhorší bylo dohledat značky, kde přesně má být žlutý letopočet, protože v neděli to každý lepil podle svého a občas bylo těžké rozluštit, zda štítek je archivní, nebo nově nalepený. Po necelých 3 hodinách bylo hotovo. S Vorvaněma jsme se odebrali do naší oblíbené hospůdky, abychom se rozehřáli, najedli a někteří (přiznávám se bez mučení) si i zdřímli. Byl to náročný týden, tak to byl zasloužený odpočinek. Natěšení na zápas jsme se s dostatečným předstihem vydali na stadion. Většina Vorvaňů měla lístky do kotle z různých důvodů. Pro mě byl kotel jasná volba hned po zveřejnění ceny vstupenky na mé místo a taky představa, že bych měla sedět v obležení fanoušků soupeře. V kotli jsem byla po několika letech, chtěla jsem bouřit, užívala jsem si zápas. Jen pohled do vyšších pater mě vždy rozlítil. Více než polovina lidí jen stála a sledovala zápas. Maximálně se přidávali k pokřiku Sparta tlesk tlesk tlesk. Věděla jsem, že to nebude nic extra, ale nemohla jsem si nechat zkazit zážitek. Od desáté minuty zápasu jsem ale nemyslela na nic jiného, než jak se vydaří v 15. minutě choreo na protilehlé. To proběhlo a z úhlu vypadalo fakt dobře, kontaktovala jsem známého z hlavní tribuny, jak že to vlastně vypadalo z jeho pohledu a odpověď „perfektně” mě uspokojila.

Až po zápase mi došlo, že přes to bouření, fandění, mávání vlajkou, sledování, co se kde děje, jsem si neuvědomila, že po hřišti běhal nějaký Lampard a Torres. Nojo, někdo holt přišel jen na tyhle hráče, mně však je nějaká Čelzí putna. Začátek druhého poločasu odstartovala velká plachta s choreem This is Sparta. Dle fotek to vypadlo opravdu úžasně. Naší fanouškovskou prezentaci chválil i jistý pán z uefy, který si na svůj twitter umístil fotku z průchodu ke kabinám se slovy chvály. To potěší po těch xy zápasech, za které jsme dostávali jen pokuty.

Zápas končí 0:1, doufala jsem, že dokážeme uhrát remízu, chybělo pouhých 10 minut. Škoda, ale věřím, že v Londýně se o to kluci porvou. Budou mít v zádech podporu 3000 fans, kteří pro postup udělají maximum. Takže v Londýně na viděnou.