Dotřetice Vídeň aneb J.H. (ne Jarda Hřebík, ale jako host) - Admira - Sparta (Evropská liga)

Máme tu jeden netradiční report z pera Ondry, který s námi strávil celý vídeňský výjezd. Jsme rádi, že i nevorvaň se cítí v naší společnosti dobře a zde máte jeho zážitky z výjezdu, který se více než povedl. Jedná se tak o třetí report, tentokráte ze třetího auta, takže opravdu nikdo o nic nepřijde, zkrátka se zaznamenaly všechny tři cesty :-).

------------------------------------------------------

No konečně! Loňskou Wien (Vídeň) ani letošní St.Pölten (Starýho Peltu) jsem bohužel nedal kvůli dovolené a po shlédnutí fotek a vyprávění z báječných výjezdů jsem v sobě pokaždé našel tu ošklivou vlastnost Bohdalku alias Závist vůči účastníkům zájezdu, vorvaňům, že jsem si podobné žůžo neužil s nimi.

Když mi Vorvaň 1 napsal do Chorvatska, že budeme hrát předkolo pravděpodobně s Austrií Vídeň, trošku jsem zaklel nad fotbalově přetěžkým soupeřem, ale hned mi bylo jasné, že do třetice si Rakousko utéct nenechám. Po zjištění, že se jednička v euforii z destinace spletla v názvu klubu a byla z toho Admira, mé nadšení stouplo. Tentokrát doma na zadku nezůstanu!

Užíval jsem si už plánování výjezdu a přibývání zúčastněných osob, hltal jsem každý nový příspěvek, prostě znáte to nováčkovské nadšení, každý si to své poprvé chce pořádně vychutnat.

Většina účastníků zájezdu se setkává pět dní před dnem D na Dukle a máme zde příjemnější starosti než v květnu, když tu probíhá první část válečné porady. Obrovský dík patří V1, která se ujala pořízení, zajištění a vylovení lupenů, takže jsme mohli být bez nervů. Těšil jsem se na pověstné organizátorské dovednosti pětky, ale Vorvaň Sektorový se držel nezvykle mimo dění a po očku sledoval vznikající chaos. Naštěstí to bylo jen dočasně, protože hned druhý den si nabrousil elektronickou tužku a pádnými argumenty změnil některé smyslu lehce pozbývající plány, jako poznat krásy rakouského venkova nebo nasát vůni potu pravých Vídeňanů cestujících po periferiích v S-bahn, U-bahn a v dalším bahně.

Bohužel i přes veškerou snahu se nám nakonec nepodařilo sladit dokonale šťastné setkání všech tří posádek, takže nezbývalo než doufat, že to ve Vídni nějak dopadne a přijedeme přibližně stejně. Spartagolf totiž čekal na Gustův příjezd na Hlavním nádraží a měl vyrážet s hodinovým zpožděním, což se při jeho dravosti a nezadržitelné rychlosti nakonec projevilo jako dobrá volba.

Vpředvečer se ještě loguju na ksichtoknihu doladit poslední detaily a zelené kolečko v pozdních nočních hodinách prakticky u všech aktérů výjezdu mě lehce znervózňuje, ten ranní sraz nemůže dopadnout dobře. Snažím se jít příkladem a odcházím jako první, po deseti minutách se ještě vracím zkontrolovat jeden detail na mapě a najednou je z Vorvaňů online pouze V6, toho času usínající u Simpsonů ve vedlejším okně. Musím uznat, že vorvaňská večerka funguje dokonale.

Ráno vyzvedávám na Smícháči rozesmáté vorvaní mláďátko Šimi, vypadá podobně natěšeně jako já. A taky pyšně. Obdržený vorvaní odznak nesundá za celý den ani z civilu, ani z dresu, ani z plavek a zlí jazykové tvrdí, že dokonce ani ve sprše, ale to nemůžu posoudit. Na Kačerově nejsme první, našli se i větší nedočkavci – V1 dělala čest svému číslu. Po přivítání se všemi a krátké domluvě jsem zvolen jako vodič a vorvaňka 3 se dušuje, že se mě bude držet. Vyzkouším si její bdělost kličkováním po kačerovském sídlišti a když ji při přejezdu přes tři pruhy na Vídeňské nezastavila ani ta kamenem naložená rozjetá tatrovka, bylo mi jasné, že Bobana ten den jen tak nesetřesu, což jsem přivítal. 

Že tento výjezd bude bomba mi dokázala exploze píva asi 10 km před první kafíčkovací zastávkou, aspoň jsme si vyzkoušeli, že vysílačky i domluva fungují na jedničku a Boban následoval Ondrakáru na očisťovací pitstop. Další zajetí do boxů už bylo pro nás lovce kofeinu příjemnější, hlavně K1 (V6) vypadal už hodně nervózně a jak jsem poznal, nebyl ve druhé posádce jediným kafíčkářem. Říkal jsem si, že Boban na té dé jedničce skáče nějak víc než je zdrávo, ale to se ti dva klepali z kofeinového absťáku. Vorvaňátko zkoušelo mou odolnost coby nutričního poradce, když mi při srkání božského nápoje nabízelo M&M. Čokoládě bych odolal, ale nabízené kombinaci bonbónů modrá žlutá červená odolat nešlo, a tak jsem hned prvním testem neprošel. Zakafíčkovali jsme si pořádně a než Gabča přečetla celý Playboy, který ji musel Milan kupovat pod záminkou známého fotografa, náskok na Vorvaně dvojku a jeho skorošváru přijíždějící do Brna byl téměř na nule a tříkilometrová zácpa před největším českým maloměstem ho vymazala úplně.

U Futura jsem po naložení těchto posledních přistoupivších kvitoval výměnu řidičů v Bobanovi, mohl jsem si vyzkoušet bystrost i druhého z nich. Vé šestku jsem nešetřil, ale ani jízda protisměrem, ani úhlopříčky přes parkoviště a ani úprk přes benzínku se závorou se s úspěchem nesetkaly, Boban měl za volantem dalšího machra, který by se Ondrakáry držel snad i kdyby jela do Edenu. No nebudu přehánět – i kdyby jela do pekla.

V Mikulově u LPG stanice testujeme, komu nejvíc padnou pornobrejle a poprvé necháme prolétnout frisbee Řepu, které přistává na střeše tankovaného auta. Div, že z toho nebyl blikanec a neskončilo to dalším výbuchem. Vorvaňky odmítají moravsko-turecký záchod a Zbyněk se odmítá mačkat na dva chlapy a přesedá do vedlejšího vozu k Vorvaňkám. Od té chvíle Ondrakára ujíždí Bobanovi a musí na něj pořád čekat, doteď jsem nepřišel na to proč :-) U poslední české pumpy se nad Vývrtkovou šestou a sedmou kávou dozvídáme, že nás Fotrkára předjela a začali jsme tušit, že to se šťastným shledáním ve Vídni nebude jednoduché…

Chvíli po překročení hranic, kterou jsme s vorvaňátkem proložili dějepisnou vsuvkou hledáním rozdílu mezi Josefem (II.) a (Franzem) Josefem a údivem, že „náš“ panovník je díky všudypřítomným sochám tak oblíbený i v Rakousku, se zřejmě v Mártym pohnulo špatné svědomí na cizím území a vyžadoval ještě jednu, předem nedomluvenou, čůrací pauzu před Vídní. Tu se nám prý Boban snažil naznačit zběsilým blikáním, osvětlováním, troubením či vybočováním z dráhy jízdy, ale ničeho jsme si při vyzdvihování výhod jaderné energie nevšimli. Zafungovala až vysílačka, takže naštěstí ničí močový měchýř nepřišel k újmě. Mně se teda nechtělo, ale když jsem viděl místního HaizelOpa (hajzldědu), jak se smutným pohledem, otevřenou pusou a prázdnou nataženu dlaní nestačí reagovat na typický rakouský pozdrav „Dobrej“, sželelo se mi jeho celodenního uklízecího úsilí a za celý zájezd jsem mu dal štědrý příspěvek 20 centů. Myslel jsem, že nejvíc udivený výraz maskující absolutní ztracenost lidského bytí znám od komentátora ČT Davida Kozohorského v momentech, kdy neví, jak položit hostům ve studiu otázku, ale tento HaizelOpa Kozu ještě o třídu překonal. Myslím, že hned v pátek pověsil svou bohatou hajzlkariéru na hřebík.

U bazénu nás čekala nemilá, leč očekávaná, skutečnost zaplněného parkoviště. Návrh Vorvaně 2, že si dá kolu u BurgerKingu a tu použijeme jako záminku k parkování dvou aut na celý den, se zdál téměř geniální, ale přeci jen jsme ho zavrhli, nikdo se totiž dobrovolně nepřihlásil k případnému hledání vídeňského odtahového parkoviště v době zápasu. Pomohly přilehlé ulice.

Po pětikilometrové procházce po subtropické vídeňské periferii k nejbližší tramvajové zastávce se začaly ozývat logické obavy, jestli to jako za posádkou třetího auta vůbec stihneme. V tu chvíli přichází sms od V5, že už sedí na zahrádce a kde asi tak přibližně jsme. Idylka společného oběda v historickém centru města se rázem vzdálila a musel vyhrát rozum. Umoření a hladoví jsme vlezli do první rakouské restaurace, ale šéfík podniku vypadal podezřele podobně, jako pán, co mi v Praze prodává emsisetpet. Nic proti, ale nejeli jsme přes půl Evropy, abychom si dali klasický pražský oběd. Na tureckou a bulharskou kuchyni jsme také neměli naladěné žaludky, další restaurace vypadala už nadějně, ale prozradil ji nápis jihovídeňským dialektem 金蘋果. To už mi nedalo a nejbližšího domorodce v klidu pokuřujícího cigárko při venčení psa jsem se zeptal „Wo ist ein typisch deutsche Restaurant?“, což byl srdci Rakouska vcelku odvážný počin, který se kupodivu nesetkal s vražednou reakcí. Naopak si pán zaslouží pochvalu, protože nás poslat do výborné „normale Restaurant“ ob dva bloky.

Na řadu přišla má oblíbená chvíle při všech zahraničních cestách – výběr jídla. Není nic hezčího než monolingvní jídelák v místním jazyce, kterému nikdo nerozumí. Vždyť co se může stát nejhoršího? Přinesou vám jídlo… Po chvilce zjišťuji, že jsem s tímto koníčkem asi v menšině a že někteří se pod tlakem svých prázdných žaludků vůbec nebaví. Snažím se hladové vorvaně vyvarovat paniky a předstírat, že bohatému menu rozumím. Když po čtyřiceti minutách složíme dohromady dloouhé souvětí v němčině, kterým si objednáme, přijde usměvavý číšník a plynulou angličtinou odpovídá na objednávku vorvaňátka. Tím nám trošku vyrazí dech, ale když už jsme to naplánovali, tak je škoda to zahodit a většina zůstává u jazyka našich prapradědů.

Snaha se vyplatila a když už se vůně linoucí se z kuchyně nedala pomalu vydržet, na stůl začaly přistávat bohatě naplněné talíře vídeňských tradičních dobrot. Jen Márty, toho času nejhladovější vorvaň, si musel na svou pochoutku „jako od babičky“ počkat o něco déle a tak se mezitím sytil pohledem na naše chody a aby se mu lépe trávilo, zaměstnal i objektiv svého fotoaparátu zachycující ty naše chuťovky.

Konečně přichází na řadu jeden z vrcholů dne, legendami tolik ověnčený bazén v dohledu stadionu Austrie Vídeň. Jako ve správném pohádkovém výjezdu končí happy-endem naše setkání se členy třetí posádky, které potkáváme přímo před vstupem do koupaliště, takže timing jsme nakonec měli rozhodně lepší, než Leo při útočných hlavičkách.

Po převlečení to vypadá na rychlý konec pohádky, protože chvíli po šťastném shledání s Fotrem, Gustou a Vorvaněma 11 a 5 vycházím právě s Fotříkem z převlékárny se zjištěním, že je tu snad půlka Vídně a mnou zaslechnutá informace, že své stanoviště budeme mít pod stromem, nebyla moc směroplatná, protože stromů tu bylo asi čtyřicet. Když už kroužím po areálu potřetí a pořád nemůžu vorvaně najít, nervozita opravdu stoupá, přece si nelehnu na deku mezi ty ošklivé Rakušáky, vždyť jsem se na společné blbnutí v bazénu tolik těšil! Naštěstí přibíhá Adam a svým ostřížím zrakem mi ukazuje za horizont, kam se vorvani vyplavili… uffff.

Splaven vedrem a navíc předchozí horkou pětiminutovkou nejistoty už nemůžu vydržet a vrhám se do bazénu skočmo z boční strany, což okamžitě zaznamenává místní plavecký Führer a píšťalkou a gesty mi hned důrazně dává najevo, že bych si tu nemusel moc pobýt dlouho. Vysvětlil jsem mu, že mi byl „škreklich hitz“ a že už jsem vodu opravdu potřeboval.

Po zbytek odpoledne ukájíme tu zbylou dětskou část v našich nevinných fanouškovských duších blbnutím ve vlnách, kde měli vorvani proti nám obyčejným topícím se a chlorovanou vodu ochutnávajícím smrtelníkům trošku výhodu, bavením zbylého osazenstva koupaliště naším talentem při hodu frisbee a také skákáním z prkna, které svou houževnatostí při odrazu nejednou dostalo naše těžká těla do nesnází. Nejlepším skokem dne porota vyhlásila Zbyňkův prdeláč, po kterém se čerstvý otec radoval, že už má naštěstí odpracováno, tedy co se rodiny týče.

U stadionu, před kterým bych nebýt Sektorovy mrštnosti a zkušenosti u pokladen stál asi ještě teď, se pomalu pohodová nálada přepíná v nervozitu, jestli to náhodou není poslední letošní sparťanský výlet za hranice, přeci jen se v posledních letech událo na hřištích už mnoho překvapení. Po vstupu do ochozu na mě dýchnou pět let staré příjemné vzpomínky na přátelák s Fenerbahce a pak už mi kluci na hřišti dělají radost. Nakonec mi ji udělají i naši fanoušci v hledišti, protože nápad s fandící vyzutou botou nad hlavou je tak vtipný a originální, že přebije i některé nepříjemnosti, na které si jinak v kotli na venkovních výjezdech moc nechci zvykat. Konec dobrý, všechno dobré.

Teď tedy ještě v pohodě dojet domů po náročném dni. Pokouším se naspeedovat, ale tentokrát mi kouzelný výrobek plný kofeinu, taurinu a dalších jedů nějak nezabírá a tak si říkám, jaké mám štěstí na spolujezdce, protože Šimi je ochotná se se mnou bavit celou cestu. V Brně naposledy zkouším Bobana, ale světe div se, napodruhé, celkově napopáté, jsem ho setřásl. Stačí čtyřikrát blbě zahnout a pak už se vrchnímu navigátorovi nevěří, to si musím do příště zapamatovat. Žel si Vývrtka vybral zrovna jedinou odbočku, kdy jsem zatočil správně, protože jsme na poslední chvíli změnili výstupní stanici Vorvaně dvojky s Adamem.

Před poslední odpočinkovou zastávkou na dálnici jsem začínal cítit únavu už docela fest, tak jsem se rozhodl rozpohybovat trošku krev krátkým zaběháním si. S tím se ale nějak nedokázali ztotožnit rozespalý Márty s Vývrtkou držící v ruce své šestnácté kafíčko, a jen z dálky jsem zaslechl rozhovor „Hele, mně přišlo, že tu teď proběh Ondra“ „Ne ty vole, to se ti jenom něco zdálo, to není možný“.

Na posledním úseku jsem Evču nutil hrát se mnou „Myslím si“, při kterém jsem se dozvěděl, že tenis není míčový sport a ona si zase rozšířila televizní obzory, protože si myslela, že na Nově a Primě běží jen české pořady.

Děkuji moc vorvaňům, že jsem s nimi jako host mohl strávit báječný den, který si určitě brzy rád zopakuji na nějakém tom výletu za naší společnou láskou.

SPARTA!

Ondra