Co udělá Frisco, anebo když pijí ti, co jindy ne (Sparta – Slovácko 4:0)

Po měsíci byla možnost konečně navštívit Spartičku a jako správný gaučák přijít až na poslední zápas, kdy se slaví titul. Den před zápasem jsem měla vlastní dokopnou, která s mými játry, náladou a spánkem udělala své, takže jsem asi tři sekundy zvažovala i možnost, že nepůjdu. Ovšem zvítězila touha vidět Gabču panákovat, zapít Martyho narozeniny a malou Nikolku. Tajně jsem doufala i v lehce opilou Méďu a tak jsem se na jednu hodinu nasměrovala směr Vorvaň sraz.

Jelikož jsem Vorvaň spolehlivý, přišla jsem o patnáct minut dříve, takže než přišli ostatní, stačila jsem do sebe hodit koprovku, protože vím, že spoustě lidí se z ní zvedá žaludek. Gabča už tak nesmělá nebyla, ta ostatním koprem smrděla naprosto suverénně a když do sebe hodila první griotku, opička už věděla, že bude další den mít za koho se pověsit. Po malé panákové vyrážíme směr Strahov. Jelikož lehce kulhám díky opileckému zranění z předešlého dne, skupinka mi uniká a já se rozhodnu je „odměnit“ úprkem ;-). Přichází má zdravotní sestřička a jelikož mi není nejlíp, jelikož už v sobě zase mám nějaké morgany a ballantinku (mimochodem Karle, díky za tip, fakt dobrý :-DDD), zůstávám s ní, protože ta mě vždy odvede. Při zápase se přidáváme k mexické vlně a úplně nejradši zpíváme chorál o naší kapitánce. Nohy mě moc neposlouchaj a tak abych zachovala určité dekórům, navrhuji holkám (páč jsme se mezitím rozrostly na tři kusy), že si půjdeme sednout, jelikož mě bolí záda. Skáčou mi na tuto fintu a spokojeně sedíme a sledujeme, jak si holky Sparty vytíraj zadky se Slováckem. Atmosféra výborná, občas mi však někdo přeběhne před nosem, takže mám tmu a tak když se blížím o poločase k Vorvaňům, žiju v domnění, že je to jen o jeden gól.

Přestávka probíhá v seznamovacím duchu, Gabča stále červená, holt alkohol dělá své. My ostatní stojíme a smějeme se jí, protože vůbec neví, jak se hraje, natož něco dalšího. Pokud si to pamatujete trošku jinak, není to pravda :D.

Druhý poločas je exhibice, přidáváme další branky, ačkoliv na rohu hřiště se prochází hřebíkova deka. Po závěrečném hvizdu přichází velká plácaná s fanoušky, já si plácám jen s těmi, které mám ráda, protože jsem tak trošku nafrněnej fanoušek. Jako správný gaučák si nevybírám jen zápasy, ale i hráče, které podpořím. A už už si to šineme na hřiště, mě bohužel zábradlí podkoplo nohy a tak házím pád na trávník, jenže jako správný vorvaň si ihned, při pomoci šesti rukou, zvedám a statečně se tvářím, jako že nic, ovšem záda bolí a kalhotům můžu napsat leda tak RIP, snad půjdou sešít ;). Vzhledem k tomu, že jsem den předtím přišla o další džíny na dokopné, je tento víkend z tohoto pohledu tragický pro můj šatník. Šinu si to k poháru, jelikož mi taky patří. Bohužel si to myslí více lidí a tak než se ke mně dostane, stačím udělat spoustu fotek s naší kapitánkou a mým doprovodem, stejně jako s trikolorou, viz fotky. Ačkoliv mám na zádech Mocovou a 21, neobelstím fotografa a nesmím se fotit na týmovou fotku, protože prý nejsem členem týmu. Urážím se a jako poděkování fotografovi mu házím prasátka. Vorvaň je zlý, ale fér.

Poté, co se Méďa opije z jednoho frisca (kde že jsem to jen viděla.. Gabčo, nevíš? :D) a Tomis slíbí, že někdy bude řídit, abych mohla pít, odjíždíme slavit do Vysočan spolu s týmem. Ale o tom již psala Gabča, takže je zbytečný to rozepisovat dál. Vidět Méďu pít Kapitána? K nezaplacení… Celý den stál za to i přes všechny krize, které s sebou přinesl. Holky, děkujem!!!!