Tak jsme první, no a cooo?! (Jablonec 2:4 Sparta, 16. kolo)

První prosincový víkend byl zároveň posledním, kdy se Vorvani vydali v roce 2011 na fotbal. Před zimní přestávkou nás čekala cesta do Jablonce, který si držel dlouhou šňůru bez ztracených bodů na domácím hřišti, navíc jsme sem jeli coby mančaft, který zde čtyři roky nevyhrál. Na tento šlágr se vypravila početná sparťanská enkláva a právem se naši hoši mohli na Střelnici cítit jako doma.

Sraz jsme měli na tradičním místě na Hájích, s Gabčou jsme si však daly sraz o něco dříve a zašly na oběd. Stejný nápad měl i Sektor se Zbýňou, ti však dali přednost tekutému obědu v podobě piva. Na sraz tak přišli mírně ovlivněni čerstvě získaným optimismem… Jelikož Zbýňa vyfasoval naší posádku, nesměle si sednul do vorvaňbusu a zaujal místo navigátora, který nenaviguje :P. Sektor se přidal k HVK a na rozdíl od dvojky se neupejpal  a nasával optimismus i v autě. Cesta probíhala poměrně v klidu, až na menší potíže při odbočce na dálnici směr Liberec, kdy jsme až na poslední chvíli vletěli do zatáčky, div jsme neskončili ve svodidlech. Ještě jsme nebyli ani u Boleslavi a už si rumový král vyžádal přestávku u benzinky. Druhá posádka toho využila k tomu, aby doplnila stav paliva (nikoliv však Natural, ani Diesel, alebrž Pilsnerural). Ačkoliv jsme se báli, že tyto zastávky se budou opakovat častěji, než je normální, kluci vše zvládli a do Jablonce jsme přijeli dvě hodinky před zápasem. Zkušeně jsme svá auta zaparkovali hned u stadionu a vyrazili opět na benzinku… resp. do hospody spojenou s ní. Nikde jinde zde prý nalévárna není…

V hospodě panovala bujará, řekla bych, že až euforická nálada. I když jsme původně měli mít místa u stolu, které nám měly držet kluci „první“ a „ten druhej“ (tímto děkujeme :D), museli jsme se nakonec spokojit s pár centimetry čtverečních někde mezi barem, stolem, kuchyní a Gyrosem. Jelikož jsme vorvani, své místo jsme rázem zvětšili na decimetry čtvereční, což se nelíbilo servírkám, ale odtlačit nás si netroufly. Přišel na řadu plán A, B i C. Zatímco Gabča se Zbýňou šli koupit lístky do sektoru hostů kvůli čepicím (ano, my víme, že se to nemá :P, ale kdo mohl tušit, že bude míň čepicí, než lístků…) – tj.plán A, Sektor rozjel vskutku nevídaný a vorvaňovsky geniální taktiku – plán B. Využil situace a šel si sednout ke stolu, kde byla volná židlička, zatímco my spřádali plány na závěrečný bod programu C. Sektor vědíc, že s Vorvaněm chce být každý kamarád, se zeptal na pár zdvořilostních otázek a po očku sledoval naší skupinku, jak si bude vést u úkolu nejtěžšího – sehnat volný stůl v knajpě, kde jsou všechny okupovány jinými Sparťany, případně u kterých stojí zhruba trojnásobný počet čekatelů. Naštěstí naší posádku tvořil i Rumový král Majk, který si jako první všimnul volného stolu hned u vchodu. Když se jeho postava, která i mezi vorvani vzbuzuje velký respekt, řítila k objektu, který nám měl zajistit lehčí nohy, nedovolil si nikdo z přítomných byť pomyslet na jediné místečko… až na místního dědu, kterého omlouvá snad jen to, že už musel sotva vidět… Majk je však gentleman…a tak se s dědkem nepáral a poslal ho kamsi. Jelikož stále nebyla přítomna matka Tereza, mohli jsme dělat, že jsme nic neviděli a bez pocitu špatného svědomí začít okupovat kout hospody… to jsme ještě nevěděli, že tento stůl byl tak náhle volný jen proto, že se kdosi sebral bez zaplacení a nechal místa těm, kteří by rádi zatáhli jejich útratu…

Sektor se nenápadně odkamarádil s „kumpány od židličky“ a odebral se za námi i se svým úlovkem. Rázem jsme tedy měli o posez navíc a euforie mohla propuknout naplno. Zpívali se chorály, fandilo se, hulily se vítězné doutníky… těžko popisovat vše, co se zde událo, Sektor vzpomínal na staré výjezdy, které mu toto připomínalo a fandil s nadšením jako malý kluk. Bomba. Majk vyvolával Pepu Chovance, Jardu Hřebíka a další oblíbence všech Sparťanů, Márty kontroloval airbagy a my s Gabčou jen koukaly a smály se, jelikož jsme byly asi jediné střízlivé a ta počáteční euforie nás lehce míjela ;)

Pak přišla na řadu ženská intuice, která nás vyhnala z hospody na stadion… zřejmě včas, jelikož chvíli po našem odchodu hospodu zavřeli policisté a začali zjišťovat, kdo tam nechal ten dluh… až zde jsme zjistili, že stůl, který jsme tak lacino získali, nebyl žádná výhra, ale sedmisetkorunový dárek od našich soukmenovců. Naštěstí nikdo nic platit nemusel, kór, když zafungovalo jestřábí oko Sektora a jeho navigační schopnosti ho vyvedly zadním vchodem v klidu před hospodu, odkud pokračoval na stadion.

My mezitím okoukli naše místečka, dobře to koupil náš vládce! Naše místa byla ihned pod kamerou, tudíž za námi nikdo neseděl a mohli jsme si ze zadních řad udělat odpadkový koš, šuplík na věci či úschovnu nápojů. Brzy dorazil zbytek sestavy a utkání mohlo začít.

Už v první minutě nás skropil Lafata, který přidal svůj sedmnáctý gól v této sezoně. Nám to však na náladě neubralo! Brzy jsme totiž vyrovnali, když Láďa Krejčí tečoval Grajciarovu střelu a být v kotli, mohli nás jablonečtí kropit podruhé… nikoliv však Lafata, ale hasiči, kteří jsou svým uměním s hadicemi pověstní. I proto jsme šli jinam, než do kotle. Náš kotel byl sice vybaven pláštěnkami, proud vody byl však silný a tak spousta lidí byla morká až za trenkami… to se nelíbilo Vorvaňům, kteří se vydali dolů k občerstvení bránit své kamarády. Márty byl málem vyveden (ačkoliv zrovna on v tom byl nevině, protože šel s občerstvením) a nebýt zásahu chuligánky Gabči, mohl sledovat fotbal už jen v televizi :P. Pod svícnem bývá největší tma a tak se stalo, že největší problémy s policií či pořadateli měla paradoxně ta, která má svatozář J. Naštěstí vše dobře dopadlo a mohli jsme sledovat fotbal dál.

Jablonec nás tlačil, byli jsme zralí na ručník. Moc jsme v tuto chvíli nevěřili, že budeme odjíždět s bodem, natož třemi… zvlášť, když šel Jablonec opět do vedení… a znovu u toho byl Lafata, i když tentokrát jen přihrával. Blížil se konec poločasu a tak jsem podcenila situaci s tím, že se nic nestane a šla navštívit zdejší toalety (mimochodem takový pěkný nemaj v leckterý restauraci :D ). Cestou jsem si šla koupit ještě pití a najednou slyším gól.  Hušbauer dá pomalu gól roku a já to nevidím… nevadí, aspoň budu mít páky na další gól, říkám sama sobě a pode mnou sedícímu Majkovi. „Ne ne, gól padne až v sedmdesátý minutě, je to tak vobjednaný.“ Smějeme se mu a nebereme ho vážně.

Končí půle, jdeme se fotit a Zbýňa prosí kameramana, jestli si to s ním nemůže vyměnit. Pán je vstřícný, jako bonus dává Zbýňovi sluchátka a Gabča cvaká jednu fotku za druhou. Zbýňovi ve sluchátkách proběhne cizí rozhovor, ze kterého uslyší jen: tam nepojedu, na to se jim můžu vys*at. Nevíme, k čemu se to váže, ale pobavilo nás to. Dozvídáme se, že po druhém gólu nás zmiňovaný kameraman nejen zabíral u radování, ale že to režisér přenosu dal i do vysílání. Vorvani jsou opět mediální, tak, jak jsme svou pouť v Budějicích začali, tak ji i končíme… snad se však u našich fotek už nebudou objevovat články o rasistech, agresivních fans atd… naštěstí záběr se nedá použít do deníku Zlo, což kluky jistě trošku uklidní…

Druhý poločas začínáme ve velkém stylu, de facto přišla na trávník jiná Sparta. Kýžený gól se však ne a ne dostavit, což občas se smutkem ve hlasu komentujeme. Majk se pokaždé otočí, zakroutí hlavou a prohlásí, že to objednal na sedmdesátou minutu, ať nejsme netrpěliví… jednou se však při této příležitosti zvedne, aby si následně po neproměněné šanci zase sednul… ovšem do sedadla vedle. Což by nebyl problém, kdyby tam předtím neležel tácek s hořčicí… nikdo si toho však nevšímá, k jeho smůle ani sám aktér a když za pět minut opět stojí a kouká na rozmázlou hořčici na sedadle, suše prohodí: „Kdo sem kydnul tu hořčici? To vypadá jako kdyby si do toho někdo sednul, hahaha“ S hrůzou zjišťujeme, že má pravdu, bohužel tím šťastlivcem je on… Vypadá jak podělanej, co vám budu povídat – barva plnotučné hořčice je všeobecně známa a množství, které nabral na svou řiť nebylo malé… Matka Tereza se mu to sice snažila vyčistit, ale bez Vanishe to žádný účinek mít ani nemohlo… jednu jistotu jsme tedy už měli – pojedeme domů pos*aný, ať už tu dopadneme jakkoliv!

(poznámka redakce: Tato historka není smyšlená, jakákoliv podobnost není čistě náhodná… jediné, co je nejisté a za co neručím – je doba, kdy se to stalo… možná už v první půli, to už nevím, ono je to ostatně jedno…, ovšem napsat jsem to sem musela, to mi Majk jistě rád odpustí)

Vorvani ve druhé půli rozjeli i dělený pokřik Sparta – Praha s kotlem a fanatismus a euforie z hospody se přenesla i sem… jako kdyby měli cítit, že kýžená výhra se blíží… běžela 71.!!!!minuta a Josef Hušbauer se rozhodl vzít osud utkání do svých rukou. Přes pět hráčů se prokličkoval až za hranici velkého vápna a levačkou k tyči skóroval. Velká paráda!! Sektor a Zbýňa sundali trička a běželi se radovat dolů k zábradlí. My ostatní nevěřícně koukali na Majka, který se sekl o pouhou minutu. „Jednoznačně moje chyba, takhle to zvorat“, prohlásil a spokojeně se usmíval ;-).

Když Grajciar v devadesátý minutě zvýšil na konečných 4:2 za vydatné podpory našeho kotle i kotlíku a za podpory hromadného odchodu Jabloneckých domů, mohlo se začít slavit. Ani podeváté neznáme venku slovo porážka!!! Na závěr jsme si zahopsali s hráči, kteří měli obrovskou radost a vydali se vstříc noční dálnici… Jedno auto to vzalo na Prahu, my to vzali na Liberec. Nikoliv proto, že bychom chtěli, ale proto, že jsem blbá a Zbýňa neplní funkci navigátora. Inu, sjeli jsme na prvním sjezdu s tím, že se otočíme. Byla však taková tma, že jsme si nevšimli odbočky doleva (bylo to z kopce, takže opravdu nešla vidět při výjezdu z dálnice) a tak jsme pokračovali rovně… když jsme už deset minut bloudili někde v pustém lese, kde jsme nepotkali ani živáčka, jenom srnku, začalo nám docházet, že to nebude zrovna správná cesta… naštěstí Gabča měla navigaci a já taky, ovšem tohle byla taková díra světa, že zde neměla signál ani GPS!!! Když jsme vyjeli z lesa, zastavili jsme, abychom nastavili mou navigaci, a čekali, než bude mít signál. Najednou u nás zastavilo auto s dědečkem hříbečkem, zeptal se nás, kam potřebujeme, a když jsem mu řekla, že na Prahu a on mi vysvětlil cestu, vypadal, jako kdyby si myslel, že jsme úplně blbí, když jsme mu říkali, že právě odtud, kam nás vede, jsme přijeli. Nemůžu od této doby říct žárnější příklad situace, kdy jsem vyloženě cítila: „No jo, ženská za volantem, neví, kde je pravá levá…“

Dobrodružství Jeníčka a Mařenky, jak to trefně nazval Sektor, jsme zakončili zhruba po celkové ztrátě patnácti minut. Naštěstí jsme pak již nebloudili a mohli jsme brzy doma usínat jako suverénní mistři podzimu.

Poslední letošní výjezd se povedl, byl možná ten nejlepší ;)